Po našem letním dobrodružství na Stoneman Miriquidi, o kterém jsme psali zde, jsme chtěli loňskou sezónu zakončit nějakou další zábavnou jízdou. Rozhodli jsme se vyjet z našeho penzionu v Jeseníkách (Hynčice pod Sušinou) do Prahy, kde máme v Troji Kolovna showroom. Celá trasa má přes 270km a museli jsme vzít v potaz i dost nevyzpytatelné listopadový počasí.
 
Náš výlet začal nástupem do vlaku na hlavním nádraží v Praze. Předpověď počasí vypadala chladně (v průměru 3 až 8 stupňů), ale naštěstí nemělo pršet. Po dvouhodinové jízdě jsme vyměnili rychlý vlak za ošuntělou lokálku. Oblečeni v upnutých cyklodresech a obtěžkáni brašnami jsme se mezi místními, kteří se vraceli na víkend domů, cítili poněkud nepatřičně, ale nevadí. Vystoupili jsme v Hanušovicích, kde už na nás čekal náš kamarád Viktor se starým pick-upem značky Nissan. Naložili jsme naše kola 3T Exploro na korbu auta tak, jak se pro MTB freeride patří, a zamířili jsme do Hynčic pod Sušinou.

Hynčice pod Sušinou jsou malá horská vesnička na česko-polských hranicích, kde se nachází náš penzion Kolovna, který poskytuje ubytování 29 hostů se skvělou kuchyní. Po check-inu ve vylidněném penzionu jsme do sebe rychle hodili večeři a zamířili rovnou do postele. Chtěli jsme si odpočinout co nejvíc to půjde, abychom mohli brzo ráno vstát a vydat se vstříc našemu naplánovanému dobrodružství.
 
Den 1
 
Budík jsme nařídili na šestou ranní, abychom vyrazili ještě před rozbřeskem. Po klidném balení následovala vydatná snídaně s několika espressy, načež jsme se vydali připravit naše kola. Teplota okolo nuly a mrazivá mlha nevypadaly zrovna přívětivě. Prošli jsme si samozřejmě veškerými strastmi prvního dne – nedostatek místa v cyklistických brašnách, zapomenuté rukavice a mnoho dalšího. Byli jsme zhruba v hodinovém skluzu oproti původnímu plánu, ale ještě jsme rychle stihli udělali naši startovací fotku a vyrazili okolo půl deváte.

Kvůli zpoždění a dost blbému počasí jsme opustili náš původní plán vyrazit přes stoupací trail a rozhodli se pro variantu přímé asfaltové cesty skrz vesnici. Po asi deseti minutách jsme to stočili na lesní štěrkovou cestu vedoucí k Dolní Moravě. Štěrková cesta se najednou změnila ve strmé asfaltové stoupání a během prvních 8 km od Kolovny jsme nabrali přes 500 výškových metrů. To nás sice dost zahřálo, ale ledová mlha na našich tvářích a dresech naznačovala, že nás čeká dost chladný sjezd z Dolní Moravy.
 
Jakmile jsme nastoupili do nadmořské výšky okolo 1150 metrů, asfaltový úsek se opět proměnil v širokou štěrkovou cestu zařezávající se do horských hřebenů, které nabízejí neskutečné výhledy. Jasně, kvůli mlze jsme žádný z nich neviděli, ale víme, že tam jsou. Pomalu začalo mrholit a teplota byla na bodu mrazu. Po asi 15 km vysokohorského štěrku jsme přijeli na vrchol resortu Dolní Morava.

Jednohlasně jsme taky upustili od nápadu sjezdu nádhernými novám Flow trailem, který je součástí bikeparku. Pokračovali jsme proto dál (obvykle) malebnými štěrkovými cestami, které se pomalu stávaly velmi strmými. V ten moment už začalo silně pršet. Když jsme přijížděli do údolí, byli jsme promočení na kost. Skvělý začátek dne, který měl být sice chladný, ale podle předpovědí celkem slunečný.
 
Poté, co jsme opustili Dolní Moravu, jsme za plného deště sjeli mírnou údolní cestou, na které jsme míjeli řidiče, kteří jen nevěřícně kroutili hlavou a nechápali, co děláme na kole v tomhle počasí. Brzy jsme pak najeli na silnici první třídy ve směru na Králíky, malé město s krásným klášterem na kopci. Naštěstí přestalo pršet, maximálně jen trochu mrholilo, což už se dalo v pohodě vydržet.

Z obce Králíky jsme pokračovali téměř výhradně po malých klikatých silnicích s občasným štěrkovým nebo singletrailovým úsekem. Jirka je mimochodem skvělý plánovač tras a nikdy se s ním člověk nenudí. V momentě, kdy jsme si příliš dlouho užívali klesající silnici a najeli na dobrou průměrnou rychlost, nás vždycky překvapil nějakým blátivým stoupáním nebo podobně skvělou „zkratkou“.
 
Martin měl zase na starosti plánování zastávek na jídlo, ale kvůli covidové situaci jsme byli odkázáni pouze na možnost jídla s sebou. Naší první zastávkou bylo Jedno Bistro v Ústí nad Orlicí. S 80 km v nohách jsme zoufale toužili po teplém jídle. Zaparkovali jsme naše kola před výdejním okýnkem a pověsili si oblečení na rámy, aby trochu uschlo. Během čekání na sendviče s teplým čajem v rukách konečně vyšlo sluníčko. Naše nálada se okamžitě zlepšila a s plnými žaludky a sluncem ve tváři nám pokračování cesty krátkým, ale razantním stoupáním vlastně ani tolik nevadilo. Následujících 10 km bylo vrcholem dne. Mírně klesající cyklostezka v údolí řeky Tichá Orlice pokrytá poctivou vrstvou spadaného listí krásně kopírující řeku byla opravdu nádherné. Udržovali jsme si dobré a plynulé tempo a hlavně nám všem začalo docházet, že se bude brzy stmívat.

Martin nakonec nařídil ještě jednu povinnou zastávku v náhodné cukrárně ve Vysokém Mýtu, posledním městě, kde jsme mohli doplnit zásoby. Rychle jsme do sebe hodili zákusek a spláchli ho kolou a espressem. Slunce už skoro zapadalo a my před sebou měli stále ještě 30 km. Po občerstvení se nám první stoupání nezdálo tak hrozné. Slunce zapadlo přesně ve chvíli, když jsme přejížděli hřeben. Vyfotili jsme několik fotek a Jirka ukázal na údolí v dálce s jednou vesnicí. Čekalo nás ještě asi 20 km. Zapnuli jsme světla a užili si klikatý sjezd. Jakmile se zima i tma ustálily, přešli jsme do režimu autopilot. Jména vesnic se nám zdála všechna stejná, pohledem jsme viseli na Jirkovo kole a doufali, že co nejdříve dorazíme k našemu domluvenému ubytování.

Okolo půl šesté jsme konečně dorazili do místa určení. Penzion Orchard House byl pěkně vyhřátý a krb s hořícím dřevem vytvářel vážně skvělou atmosféru. Okamžitě k nám přistála fantastická grilovaná večeře, pozornost od našich hostitelů, ale to nejlepší mělo ještě přijít, protože statek s krásnou zahradou nabízel i možnost návštěvy sauny. Tenhle den nemohl skončit líp. Večer se za námi ještě hostitelé zastavili na sklenku vína a skvěle jsme se bavili.

Den 2
 
I na druhý den byl stejný plán – vstát co nejdřív, a co nejdřív také vyjet. Jirka šel udělat ještě nějaké fotky penzionu pro platformu amazingplaces.cz, jejíž členem je jak Kolovna, tak Orchard House. Já jsem zatím vyměnil představec mezi svým a Jirkovo kolem a Martin měl na starosti snídani. Nevím, jak se to stalo, ale opět jsme se nějak zasekli a vyrazili až v půl deváté. Navzdory slunečnému ránu byla teplota opět dost chladná. Měli jsme celkem unavené nohy a prvních 20 km bylo skoro pořád do kopce. Jirkova kreativita v plánování nás vedla nejen podél blátivých říční cest, ale dokonce i v jeden moment přes řeku. Martin se dobrovolně ujal testovací jízdy přes řeku, ale povrch pod vodou byl až příliš kluzký a aby se vyhnul pádu do řeky, tak si musel jednou nohou odšlápnout. Studená voda v jeho botě tak nebyla zrovna příjemná, ale nedalo se dělat nic jiného, než pokračovat dál v cestě.

Po asi 60 km jsme se rozhodli dát si oběd v Kutné Hoře. Bylo nedělní poledne a vypadalo to, že si pro oběd s sebou šlo skoro celé město. Museli jsme na naše jídla čekat v neskutečné zimě a větru asi 15 minut. Po nějaké chvíli na nás týpek z restaurace zařval a dal nám zadarmo horký čaj s tím, že se nemůže dívat na to, jak se klepeme zimou. Jídlo bylo skvělé, ale moc jsme si ho neužili, spíš ho do sebe jenom rychle naházeli. Šlápnout do pedálů byla opět ta jediná cesta, jak se aspoň trochu zahřát.
 
Dalších 60 km bylo kombinací krátkých strmých stoupání, po kterých následovaly rychlé sjezdy. Martin i já jsme spoléhali na Jirku a neměli jsme žádné podrobnější informace o další trase. Jirkova odpověď byla vždy „Vážně kluci, tohle je poslední velký stoupání, pak už budeme jenom klesat“, ale nebylo tomu tak. I když výškový profil vypadal ve větším měřítku spíše sestupně, byla mezi nimi ještě intenzivní krátká stoupání.

Kolem třetí hodiny jsme měli menší krizi a museli jsme zastavit na poslední gely a tyčinky, které jsme sebou měli. To naštěstí pomohlo a na 113. kilometru jsme překročili poslední horskou linii, než jsme začali sjíždět směrem na Prahu. Slunce už opět zapadalo a začalo se stmívat. Alespoň už jsem konečně začal poznávat jména vesnic poblíž Prahy. Na pražské předměstí jsme dorazili v úplné tmě a nedělní večerní dopravou jsme museli projíždět už se zapnutými světly.
 
Kolem šesté jsme se rozdělili a po 140 km zamířili do našich domovů, vzdálených dalších zhruba 10 km. Náš listopadový trip jsme zakončili zmrzlí a unavení, ale extrémně šťastní z toho, že jsme zvládli ukončit bikepacking sezónu takovým skvělým výletem.

Praktické a technické informace
 
Vybavení:
 
Lukáš jel na kole 3T Exploro Team Force/Eagle eTap v modré barvě s převody 1×12 (42T x 11-5T) v kombinaci s koly Fulcrum na pláštích WTB Byway 650 × 47, které byly někdy trochu kluzké na bahnité terénní podmínky. Lukáš oblékl zimní výbavu od značky Maloja, konkrétně kalhoty Pushbikers a bundu MaxM v kombinaci s vestou Kolovna. O spodní vrstvu se staralo skvělé merino od Isadore. Zabaleno měl ve 12-litrovém podsedlovém vaku Vaude v kombinaci s malou brašnou Apidura.

Martin jel na kole 3T Exploro Team s pohonem 1×11 Shimano GRX (40T x 11-42T), kliky a převodníkem Torno a koly Discus Plus i28 LTD s WTB Resolute 650 × 42. Na tuhle cestu trochu přehnané, ale zase to dobře jelo v blátivé a terénní části. Pokud se pro tuhle trasu rozhodnete v létě, volte něco jemnějšího, jako jsou třeba Ventures nebo Riddles. Martin spoléhal na (ne tak přesnou) předpověď počasí a chtěl se sbalit co nejlehčeji. Svých pár věcí měl v čtyřlitrové rámové brašně Pedaled (Miss Grape), malé sedlové brašně Salsa (3 litry) a brašně Topeak. Martin vezl kalhoty Isadore Thermoroubaix a dres Isadore Jeseniky Merino Jersey se dvěma základními vrstvami, většinou v kombinaci s vestou Giro.

Jirka sedlal kolo 3T Exploro Team Force/Eagle eTap v hnědé barvě s převody 1×12 (44T x 11-50T) na kolech Discus Plus i28 LTD s plášti Pirelli Cinturato 650 x 47. Od hlavy až k patě byl oblečen do zimní kolekce od značky Rapha, počínaje zimními kalhotami se šlemi, termo základní vrstvou a teplým dresem s dlouhým rukávem. Střídal zateplenou vestu a zimní bundu. Navrch ještě zimní rukavice od Gore a zimní návleky od Vaude. Své cennosti, oblečení a občerstvení si vozil v rámové brašně Apidura Expedition (4,5 litru) a sedlovém vaku (14 litrů).

Nejlepší čas, kdy vyrazit:
 
Od května do září kvůli delším dnům a teplejšímu počasí. Ačkoli jsme se sami přesvědčili, že i druhá polovina listopadu se dá zvládnout. Léto ale bude určitě lepší pro případné přespávání venku.
 
GPX ke stažení
První den
Druhý den
 
Napsal: Martin Matula v anglickém znění pro blog 3T
 
Přeložil: Lukáš Zahradníček
 
Fotil: Jiří Dužar